Rozloučení se zesnulým členem rodiny je moc důležité, je součástí procesu truchlení, který pozůstalým pomůže vyrovnat se se ztrátou blízkého. Zároveň je ale pro spoustu lidí pohřeb v současné tradiční podobě v pohřební síni příliš neosobní. Existují přitom i jiné možnosti a místa pro rozloučení. Vycházejí jak ze zkušeností ze zahraničí, tak především z minulosti, kdy lidé více umírali doma. V litoměřickém Hospici sv. Štěpána mohou rodiny pro rozloučení se svým zemřelým blízkým člověkem bezprostředně po úmrtí využít speciální místnost.

Podobný prostor, vzpomínkovou místnost, zahrnují i plány budoucího centra dětské paliativní péče CIBULKA, a to i přes to, že primární účel centra bude jiný. Rodiny s vážně nemocnými dětmi tam budou jezdit hlavně za odpočinkem a načerpat síly do další domácí péče. Nicméně i na ty nejsmutnější okamžiky v životě rodiny bude centrum CIBULKA připravené.

V Hospici sv. Štěpána v Litoměřicích vnímají význam rozlučkové místnosti v tom, že poskytne prostor pro osobní rozloučení podle představ pozůstalých, které může zanechat jiný pocit než návštěva pohřební služby a obřadní smuteční síně. Jak takové rozloučení může probíhat? Personál lůžko se zemřelým hezky upraví, kolem rozmístí květiny, svíčky. Připraví židle, aby si členové rodiny měli kam sednout, ale třeba i deky, aby se pozůstalí cítili komfortně, protože místnost je chladná. Rozloučení je pak zcela v režii rodiny. Někdy si pozůstalí nevědí rady, protože ne každý umí přijít a rozloučit se, ne každý má životní zkušenost, že viděl někoho ze svých blízkých po smrti. Pro mnoho lidí je to poprvé, často je to velmi náročné. Hospicové sestřičky v těchto situacích pomohou, pozůstalé navedou, poskytnou jim pocit bezpečí.

Lidé z hospice nám popisovali krásná rozloučení, která ve smutečním pokoji proběhla. Třeba když rodina téměř hodinu poslouchala vlastní hudbu. Asi šest pozůstalých členů rodiny různého věku a v různém příbuzenském vztahu k zemřelému nejdříve pouštělo smutné písničky a postupně veselejší a ostřejší. Kdyby někdo nezúčastněný stál za dveřmi, asi by si řekl, že je to místnost posledního večírku. Samozřejmě, že i při odchodu byli smutní, pořád plakali, ale šli v objetí a bylo patrné, že z nich něco spadlo. Byli rádi, že se mohli rozloučit a zároveň, že mohli překonat strach přiblížit se k zemřelému, že měli příležitost překonat tabu.

Pracovníci v hospici mají zkušenost i s lidmi, kteří přijedou, rádi by se rozloučili, ale tíhu situace neunesou. I to je v pořádku, nejdůležitější podle nich je v takovém okamžiku vnímat sám sebe a své pocity.

Mnohdy se stane, že mají rodinní příslušníci příležitost rozloučit se přímo na pokoji, kde zesnulý trávil poslední dny života, kde to znají a kam ho chodili navštěvovat. Mají možnost zemřelého se sestřičkami sami umýt a obléct. I to je část rituálu, ale záleží, jak se kdo cítí, ne každý je na to připraven. Nejčastěji poslední úkony dělá personál hospice, rodina čeká na chodbě a pak se jdou se zemřelým rozloučit.

Rozloučení umožňuje dát průchod svému smutku a pomáhá vyrovnat se se smrtí, zároveň je pro pozůstalé příležitostí vyjádřit si vzájemně podporu a sdílet vzpomínky na zemřelého.

Autor: Míša Šimková