V únoru jsme na Cibulce přivítali vzácnou návštěvu – prvňáčky, druháky a třeťáky ze SCIO školy v Bubenči. Tyto děti nám před Vánoci darovaly 9 500 Kč, výtěžek ze školního jarmarku. A proto jsme se s jejich paní učitelkou Marií Vocelovou rozhodly, že by děti měly vidět, kam jejich dar poputuje.

Pro Ivu Bartošovou, která se v Nadaci věnuje péči o dárce, to nebyla úplně běžná návštěva. „Pár dní předem jsem začala být nervózní,“ říká. „Přemýšlela jsem, jak budu s tak malými dětmi mluvit o jejich nevyléčitelně nemocných vrstevnících? Budu jim moct ukázat jejich fotografie? Zvládnu to, když se rozpláčou? Mám mluvit i o smrti? Co když z domova na taková témata nejsou zvyklí a budou ze mě mít noční můry? Pak jsem si ale řekla, že s nimi budu mluvit úplně stejně, jako mluvím o těchto tématech doma se svými dětmi – na rovinu, bez eufemismů a zatajování, ale zároveň citlivě.“

Děti prozkoumaly domek zahradníka, ve kterém je zaujaly vizualizace budoucího hospice i fotografie malých pacientů z podobného zařízení – dětského centra Veská. Zajímaly se o zdravotní stav a osudy jednotlivých dětí z fotek a díky tomu si dovedly lépe představit, jak takové „vážně nemocné dítě“ vypadá a čemu čelí jeho rodina. Jejich zvídavé otázky a nápady nás moc potěšily – už teď plánují, jak budou v budoucnu pomáhat. Jeden budoucí architekt nám dokonce nabídl bezplatně své služby 😊

Děti byly na návštěvu skvěle připravené, s paní učitelkou totiž četly knihu Hubertova peříčka.

Po návštěvě Cibulky nám Marie Vocelová napsala: „Když jsem s dětmi o Cibulce mluvila, používala jsem často výraz „nevyléčitelně nemocné děti“, což může být hodně abstraktní. Když jste naopak vy zmiňovali konkrétnosti, jako že mají ty nemocné děti různé hadičky, rodiče k nim musí v noci vstávat a tak podobně, bylo to pro naše děti daleko představitelnější a uchopitelnější. Kombinace prohlídky, povídání o nelehkých tématech a možnosti vyhrát si na hřišti, byla skvělá.“

Prohlídka Cibulky na děti zapůsobila tak, že si o ní mnohé z nich ještě povídaly doma s rodiči. Maminka jednoho chlapce se poté stala naší pravidelnou dárkyní a napsala nám: „Projekt oslovil nejen mě, ale i syna. Napadlo mě, že by bylo fajn alespoň takhle symbolicky pomáhat v takto ušlechtilém projektu, ke kterému máme nyní určitým způsobem blízko oba dva.“

Máme radost z malých filantropů, vidíme generaci lidí, kteří už od dětství vědí, co je to dětská paliativní péče a jak je důležité rodiny vážně nemocných dětí podporovat.

Text: Iva Bartošová