Inkluzivní hřiště v centru dětské podpůrné péče Cibulka nemá být jen povinnou součástí areálu, ale místem, na které se děti těší a kde je pokaždé překvapí něco nového. Jak ale něco takového vytvořit, když většinu dětských hřišť navrhují a stavějí dospělí, kteří si už dávno nehrají?
Výtvarník, pedagog a ilustrátor knih nejen pro děti David Böhm se před rokem ujal konceptu hřiště a do jeho tvorby zapojil ty největší odborníky na toto téma: samotné děti.
„Milé kolegyně a milí kolegové,“ zahájil David Böhm workshop, který vedl společně s Evou Koťátkovou, jednou z nejvýznamnějších současných umělkyň.
Workshopy proběhly dva. První v integračním centru Zahrada, druhý v Domku zahradníka na Cibulce. Zapojily se do nich děti, které by v budoucnu mohly využívat služby centra Cibulka, i děti bez zdravotního znevýhodnění, například jejich sourozenci.
Svými zkušenostmi přispěli také rodiče a ergoterapeuti. Společně hledali odpovědi na otázky, které by dospělé při běžném navrhování hřiště možná ani nenapadly. Jak a kde vyčistit vozík po hraní, a dá se z takové činnosti udělat něco zábavného? Jaké nové možnosti pohybu a hry můžeme nabídnout dětem se zdravotním znevýhodněním? A jak vytvořit prostředí, které bude děti povzbuzovat k objevování a zkoušení nových věcí? Hra je přirozenou součástí dětství a neměla by chybět ani v životě dětí s vážným omezením.
„Tohle místo je něčím výjimečné. Každé je, ale tohle místo by chtělo být místem pro všechny. Jak by to šlo udělat? Jak zařídit, aby se v tomhle místě cítili všichni dobře? Co by v něm nemělo chybět? Pojďme si takové místo zkusit představit.“
Součástí workshopu byla imaginace, při které některé děti zavřely oči, jiné snily s otevřenýma očima, s tužkou a papírem před sebou. Fantazie přitom neměla hranice. Co když dole mohlo být nahoře? A co všechno by na takovém hřišti mohlo být možné.
Během dvouhodinového workshopu si děti prohlédly 3D model hřiště, který vznikl na základě prvních podnětů. Navržené herní prvky komentovaly, doplňovaly a přicházely s dalšími nápady. Hřiště by mělo hrát na všechny smysly (a třeba i na zdánlivé nesmysly): barevná světýlka, haptická cestička pro ruce nebo zvukové prvky. Ty však bude možné vypnout, protože některé děti mají občas nejraději ticho.
Součástí hřiště budou také cedule s otázkami, které položily samotné děti. Možná zastaví i nás dospělé a připomenou nám, co nám kdysi dávno vrtalo hlavou. A třeba se jednoho dne vydají za hranice hřiště dál do parku, podobně jako umělecké prvky, které po celé Cibulce nechal rozmístit kníže Leopold Thun-Hohenstein.
Proč má každý člověk jiný hlas? Jak se mám nebát, když se bojím? Jsou Uruguay a Paraguay sestry? Kde se schovává vítr, když nefouká? Proč je dospělácká chvíle vždycky delší než ta dětská? Kdo se staral o první miminko na světě? Nebo třeba proč žijem, když stejně umřem.
Na všechny otázky možná odpověď nenajdeme. Ale na Cibulce si přejeme vytvořit místo, kde bude prostor je pokládat. A především si hrát, objevovat a být spolu.










